Bushman Media: “Baví mě fotit pro lidi.”

Znáte ten pocit, když se po dobře propařeném mejdanu dáte dohromady, kouknete na Facebook a zjistíte, že jste na některé z fotek v reportu, který vás vrací zpátky do víru noci? Vzpomínky zůstávají.

O tom, jaké jsou radosti i strasti práce party fotografa jsme si povídali s jedním z předních českých lovců těch nejlepších záběrů Honzou Pulkrábkem, jehož vynikající práci můžeme sledovat pod značkou Bushman Media. A pozor, zbytečnou vatu nečekejte. Honza je člověk na svém místě, dobře ví, kdy stisknout spoušť některého ze svých mnoha přístrojů a právě proto se dostal do našeho redakčního hledáčku. 

Honzo, považuji Tě bez nadsázky za jednoho z nejlepších českých party fotografů. Tvoje fotky jsou skvělé a jsou všude. Jak to vnímáš Ty?

Já se nepovažuju za nejlepšího. Na scéně je víc fotografů, ke kterým vzhlížím, a dost mě naučili. Třeba Hana Makovcová, to je prostě moje paní učitelka. (smích)

Přiznám se, že to jméno neznám.

Hanča dělá PR manažerku v pražském klubu Roxy a fotí několik let pro Let It Roll. Musím zmínit i Martina Vondru z Dravon Foto. Ten už sice moc nefotí, ale jeho fotky rybím okem mě uchvátily a začalo mě víc a víc lákat si takový objektiv pořídit. Jeho práce je pro mě vekou inspirací. Největší vzor je pro mě asi Calder Wilson, Američan, který fotí světové festivaly jako Tomorrowland nebo Ultra Music Festival v Miami. Dělá i úžasné fotky z cest, doporučuju sledovat jeho Instagram.

Jsi specifický tím, že se specializuješ hlavně na mejdany, kde hraje drum&bass. Proč?

Ta hudba je mi prostě blízká, sám drum&bass hodně poslouchám. Rád si poslechnu nové věci. I když akcí je poslední dobou tolik, že na nové tracky narážím velice málo, protože slyším všechno, všude a pořád. Příjemné je, že díky focení znám většinu lidí na scéně.

Jak si se k focení dostal?

Vůbec první akci jsem fotil úplnou náhodou, to jsem ještě nefotil oficiálně. Fotím vlastně už od školky, od raného dětství.

 

Kolik Ti vůbec je?

Je mi 28 let. První akce byla v Eventu v Hradci Králové v roce 2011. Přišel jsem z rodinného srazu a měl jsem s sebou zrovna foťák. Ani nebyl můj, ale mého kamaráda Luboše Jelínka, se kterým jsme se tehdy učili fotit na zrcadlovku. Report jsem pak prostě publikoval a foťák už jsem na další akce nosil pořád s sebou. Jeden důvod byl ten, že lidi chtěli fotky a další, že s foťákem se na party dostaneš zadarmo. (smích) A tak to celé začalo. Dál už probíhalo experimentování s objektivy, s blesky, s technikou.

Jaká jsou specifika focení na mejdanech? Jakou roli hraje lidská rovina? Třeba komunikace, kdy stojíš za djem u mixu, což jednomu nevadí a druhém to může být nepříjemné…

Musí se to hlídat a já se o to snažím. Abych udělal dobrý záběr, musím být někdy mrcha a vlézt djovi mezi odposlechy, což ani já jako dj nemám rád, Snažím se vysledovat, kdy je vhodná příležitost to udělat. Ten záběr prostě chci, tak ho pořídím.

Nakolik je z pohledu fotografa klubové prostředí specifické?

Jako u každé fotky, i tady jde nejvíc o světlo. Světlo je nejdůležitější prvek, protože bez něj nevyfotíš nic. To je pak laborování s ISO, s nastavením času a světelnosti objektivu. Těch mám několik a během večera je podle situace neustále obměňuji. Záleží na tom, co chci fotit, na úhlu záběru a dalších proměnných. Je toho hodně.

Je dobré znát na akci osvětlovače?

Rozhodně. Se světlem je to bída. Většina akcí je s projekcí, což se moc neslučuje s osvětlením dje, ale já světlo potřebuji a vyžaduji ho. Takže je to někdy dohadování, nastavování, ale vždycky najdeme nějaký kompromis, aby byla projekce v pohodě, nebyla přesvětlená, a já měl na dje světla dost. Už jsem se naučil ovládat starý klasický DMX pult se světly a občas si na akcích dělám osvětlovače sám. (smích) Můžu si pak přisvítit, kdy chci a co potřebuji. (smích)

Jaký problém představují při focení lasery?

Zatím jsem s nimi potíže neměl. Týká se to spíš natáčení videa, když je závěrka objektivu stále otevřená a čip je odkrytý. Je pravděpodobné, že dostane od paprsku bombu. A to je problém, vypálí se v něm bod, nebo i hůř. Většina klubových laserů ale nemá takový výkon, aby čip poškodila, když je nasazený objektiv. Ovšem na open airech dosahují lasery obrovských výkonů a to už je docela průšvih.

Může to být nebezpečné pro lidské oko?

Ano, ale lidské oko zareaguje. Stáhne se zornice, nebo se zavře víčko. U foťáku je to horší. Teď byl na největším světovém veletrhu spotřební elektroniky CES v Las Vegas diskutován problém, kdy autonomní automobil používající lidar, což je laserový radar, poškodil fotografovi foťák. Pro člověka je to neškodné, ale pro techniku to může být devastující.

Zřejmě nějakou dobu trvá, než se vypracuješ a víš, že když se podíváš v klubu na dancefloor a chceš udělat určitou fotku, sáhneš po určitém objektivu. Je to tak?

Je. Musím vědět, jaké má ohnisko záběr, znát hloubku ostrosti a světelnost. Je to i o pohledu fotografa, jak se kdo snaží vidět a co chce na fotku dostat.

Vnímáš u fotografů různé styly?

Ano, každý má svůj styl. Ten se většinou rýsuje v postprodukci. V kompozici se moc odlišností udělat nedá, prostor v klubu je omezený a celkový záběr skel má své limity. Ovšem čím víc mám objektivů, čím víc mám ohnisek, tím je report zajímavější. Vzniká pak prostor na víc než jeden pohled.

 

„Jde o to fotit nestrojeně, aby o mě dj třeba ani nevěděl. Fotka je pak přirozená a autentická.“

 

Co se snažíš do fotky dostat?

Snažím se zachytit atmosféru akce, jak se lidi baví, jak se baví dj. Fotím fotky i pro dje, aby je mohli použít jako své promo. Když si pak někdo dá mou fotku třeba jako profilovku na Facebook, a fotka se tak šíří dál, udělá mi to velkou radost. Jde o to fotit nestrojeně, aby o mě dj třeba ani nevěděl. Fotka je pak přirozená a autentická.

Jak moc je fotka o postprodukci? Kolik času trávíš u počítače?

Jelikož mám 7 let starý notebook, tak dlouho. (smích) Jedna fotka má 50 MB ve formátu .raw, takže to trvá. Pouhé mazání, probrání reportu, třeba půl hodiny, hodinu, záleží na tom, kolik je fotek.

Proč si nekoupíš nový notebook?

To přijde časem. (smích)

Jak dobře je party fotograf vlastně placený?

Na drum&bass scéně je většinou špatné. Hotel, ani nic speciálního na party většinou nevyžaduji, ale pokud jde o samotný honorář, je to bída. Když to vezmu časově, odměna neodpovídá ani náhodou. Na party jsem několik hodin, pak jedu domů, tam sedím několik hodin, abych report vyexportoval, platím za úložiště, platím za techniku, platím za všechno.

Když mluvíš o čase, jak spojuješ fotografování s tím, že máš někde hlavní pracovní poměr?

Opravuji v Pardubicích základní desky do počítačů a mám stabilně ranní směnu, takže když přijedu domů, hned se vrhnu na fotky a dělám na nich podle velikosti reportu třeba do večera. Větší report dělám i dvě odpoledne, je to časově opravdu velmi náročné.

Kolik mejdanů jsi už nafotil?

To přesně nevím. Ale když to spočítám celkově – fotil jsem třeba i rallye, závody do vrchu, nebo akce u nás na vesnici – je to od roku 2011 něco přes tři stovky reportů.

To už je slušné číslo. Fotíš od slovenského Tridentu přes olomoucký Sklub až po Let It Roll. Je nějaký mejdan, na který hodně vzpomínáš? Myslím, že je opravdu úžasné, že můžeš potkávat lidi, djs a producenty, které máš sám rád. Naposledy jsem viděl Tvé fotky z Hospitality Prague 2018 s Dannym Byrdem a tam je to prostě vidět.

Jo, to byl super mejdan! A zrovna Danny mě fakt hodně baví, má suprovou produkci a zábavné sety. U mě je problém jen angličtina, takže si se zahraničními djs moc nepokecám. Ta setkání mají ale i tak vždycky něco do sebe. Netřeba slov. (smích)

 

Co Tě na focení baví?

Baví mě fotit pro lidi. Pak je to pro mě způsob sebezdokonalování, což vidím v objevování nových možností kompozice, postprodukce a techniky. Baví mě dostávat od lidí inspiraci. A neskromně řeknu, že se někdy zaseknu nad vlastní fotkou a řeknu si, že se mi opravdu líbí. Protože když se mi něco povede, jsem vážně šťastnej a ten pocit naplnění, to je proč to dělám. Je to důvod, proč pokračovat a být ještě lepší.

To zní skvěle. Máš nějaké cíle a plány do budoucna? Nebojíš se, že Tě focení parties časem přestane bavit? Mění se kulisy, mění se jména, ale všechno je to vlastně pořád dokola.

Jsem už trošku starší a akce jsou pro mě docela fyzicky náročné. Hodně lidí to nevidí, ale být v klubu od 8 hodin od večera do 5 hodin do rána a lítat tam s foťákem je mazec. Některé mejdany nejsou tak vyčerpávající, na klubovce, kde je jedna stage, se člověk prostě tolik nenaběhá. Je to i psychicky náročné, člověk musí pořád přemýšlet, co chce vyfotit, k tomu má požadavky od djs, od promotéra, vyfotit támhle sponzory, prostě jsem pořád ve střehu. K tomu pořád fotím samotnou akci, atmosféru a lidi, kteří se pak chtějí na obrázku najít.

Chtějí se lidi hodně fotit?

Jasně, to je klasika, většinou mladí a známí, tomu se fotograf nevyhne. Ovšem já fotím pro lidi, tak mi to vůbec nevadí. Ba naopak.

Když jsi zmínil fyzickou náročnost, co takový Let It Roll? Je náročný právě tím, že se tam hodně naběháš?

Let It Roll je hodně náročný. Winter je celkem v pohodě, to jsou teď jedna dvě stage, ale když byly tři, tak to bylo neustálé přebíhání z haly do haly. Dj hraje hodinu, vyfotím jednoho, přeběhnu na další stage, tam vyfotím dalšího a vracím se, to pak nemám čas si odpočinout. Plus do toho fotím lidi, atmosféru a stage, aby se pak z reportu dalo vybrat to nejlepší.

Jaký je poměr surového materiálu a toho, co nakonec publikuješ?

Bývalo to tak, že jsem byl schopen přijet domů i s dvěma tisíci fotek a ven jich šlo několik stovek. S novější technikou víc přemýšlím a mažu rovnou na akci, abych doma neměl tolik práce, takže se vracím asi s pětistovkou fotek. Stejně mi to zabere moře času. Z nich pak vyberu sto až dvě stě nejlepších. Open air festivaly jsou náročnější, to je tisíc fotek, ven jich jde z třídenního open airu třeba šest set. V nich je potřeba obsáhnout všechno.

Máš na akcích, kde fotíš, vůbec nějaký prostor si hudbu nějak užít jako fanoušek?

Když není čas, nebo když je právě akce, kde je více stages, je to horší. Když si chci někoho poslechnout, můžu si dovolit nanejvýš několik desítek minut, pak prostě musím jinam. Celý set si užiju málokdy.

Chystáš se letos někam, kde nebudeš fotit a kam jedeš jenom za muzikou?

Teď v únoru jedu do Lucerny na N.O.H.A., live je uvidím teprve podruhé. V dubnu jedu na Little Big. To bude celkem bizarní jízda. Je to ruské uskupení, mají podobný styl jako Die Antwoord, jejich klipy jsou hodně kontroverzní a plné sarkasmu. Baví mě a na tu show se hodně těším!

Kam se chystáš v létě?

Určitě mě čeká focení Tridentu na Slovensku. I když tam pracuju, je to pro mě jako dovolená. Úžasné prostředí, suprový lidi, nádherný areál v přírodě. Je tam i vodní nádrž, takže strávit míň jak dvě hodiny na šlapadlech, to prostě nejde! (smích)

 

Šlapadla jsou nejlepší, to já vím!

Jsou! (smích) Ještě nikdy jsem se na sluníčku nespálil jako loni tam. (smích) Je to menší festival pro tři tisíce lidí a úplně to stačí. Tři stages, pohodička, stíhám se pobavit s lidmi. Kapacita se drží a dramaturgicky jde o skvělou akci s luxusně namíchaným lineupem – najdeš v něm všechno od liquidu, oldschoolu přes jumpup až k neurofunku. Každý si tam něco vybere. Tam si určitě zajeď, velice doporučuju!

Díky za tip, nějakou dobu nad tím uvažuju. Co Ty jako dj?

Paradoxně jsem ještě před focením a hraním dělal produkci. Ale to je už pět, šest let zpátky.

Fakt? Máš nějaký track, kterým by ses rád pochlubil?

Mám rozdělaných několik věcí, kluci z WAB Projectu je hráli už na začátku, když jsem tvořil první rok, ale nebyl jsem s tím zvukově spokojený. Neměl jsem potřebné znalosti. Pak přišlo focení, na produkci nebyl čas a neměl jsem zařízené studio. Snad se k tomu tento rok vrátím, mám to v plánu.

 

Jako dj hraješ hodně jumpup, je to tak? Chápu to správně, že chceš dělat jumpupové tracky?

Ne, nebyl a není to jen jumpup. Baví mě hodně stylů, žánry příliš neškatulkuju. Jako dj hraju hlavně jumpup, jungle a liquid. Vybírám méně známé producenty a poslední dobou brousím do minulosti, třeba do roku 2005, kdy vycházely bombastické tracky.

Ještě k focení. Máš nějaký sen z oblasti drum&bassu? Koho bys chtěl fotit? Co třeba Andy C?

To už se mi dvakrát poštěstilo v Roxy. (smích) U takových jmen je to specifické. Většina djs má požadavky, třeba mají zákaz focení s bleskem, jejich manažeři jsou někdy nároční. Většinou mi řekne stage manažer nebo produkční, promotér akce, co si můžu k djovi dovolit. Ale jak už jsem říkal, někdy musí být člověk pro záběr prostě drzej. Mým snem je fotit a vidět se s kompletní sestavou Pendulum.

Fotíš něco jiného pro radost? Viděl jsem Tvé fotky z minulého roku, kdy jsi byl v Dolomitech. Krásné.

Ano, příroda mě velice baví. I to je náročné, hlavně časově, ale na jakýkoli výlet beru foťák a chci mít vzpomínku. Pro mě je to určitá výzva.

 

Kam vlastně nebereš foťák?

To bude těžké. (smích) Když nemám foťák, mám telefon. (smích)

Jak moc fotíš na telefon?

Od té doby co mám svůj poslední, který fotí velmi dobře, Xiaomi Mi6, tak na menší výlet mi stačí jen ten a fotky z něj jsou opravdu boží. S ním se dá během dne zachytit hodně výborných obrázků. A když už sebou neberu digitál, vezmu analog. Na ten mám už sice méně času, ale miluju ho.

V čem je analog jiný?

Musím víc přemýšlet. U digitálu zmáčknu spoušť, napráskám sto fotek, můžu si vybrat a zbytek smazat. Upravím ty, které potřebuji. U analogu mám 24 nebo 36 políček a musím u toho myslet, abych neplýtval materiál. Když pak fotku držím fyzicky v ruce, mám z toho úplně jiný pocit. Nesáhnu do ní žádným postprodukčním programem.

Moje rodina má doma plné krabice fotek, které dělal můj táta nebo děda, protože tehdy fotil skoro každý. Přijde mi úžasné, že je analog pořád v kurzu. Jednak je to určitá módní vlna, retro, a jednak se k tomu lidé vrací právě proto, že má ta fotka svého ducha a je v ní jiná kvalita a energie. Pletu se?

Ano, ten duch tam je. A člověk musí znát o focení něco víc. Vědět věci o konstrukci přístroje, objektivu, přemýšlet nad počasím, osvětlením, umět vybrat správnou citlivost filmu a spoustu dalších věcí. Z fotky máš pak jinou radost, než když ji uděláš na digitál. Není to úplně zadarmo. A úžasné je, kolik je různých analogových přístrojů.

Ty si na tom docela ujíždíš, viď?

Ano. Sbírám toho docela dost. Mám i rarity. Od fotosniperu po panoramatický fotoaparát, který přejíždí objektivem z jedné strany na druhou. Největší úlet jsou ale ruské foťáky. Rusové kopírovali, co mohli a z jejich přístrojů se stávaly legendy. Třeba LOMO LC-A, to je malý kompaktní foťák, lezou z něj naprosto úžasné fotky. Je skvělý na momentky, beru ho sebou všude. Když pak, po měsíci, nebo i půl roce, dám ten film vyvolat, jsem překvapený, co z toho jde ven.

Je v tom moment překvapení, když čekáš na vyvolání?

Je. Když Ti foťák třeba spadne na zem, otevřou se dvířka, zavřeš to a doufáš, že se film neosvítil celý. (smích)

 

Co Polaroid?

Ten mám ve sbírce taky, je to sváteční záležitost. Filmy do něj jsou velice drahé, je z toho teď byznys. Kvalitativně fotky nejsou nic moc, ale mají svou atmosféru. Filmy jsou velmi teplotně citlivé. Když je teplo, film má určité zabarvení, třeba do modra, nebo do žluta. Pokaždé vyleze něco jiného.

Nesnímá to spíš auru lidí?

Nevím. Ale je to možné! (smích)

Honzo, je vidět, že jsi člověk na správném místě. Poslední otázka, co bys vzkázal fanouškům drum&bassu?

Nezůstávejte u jednoho stylu. Drum&bass je velice obsáhlý, vzdělávejte se, poslouchejte. Člověk časem hudebně dospěje a začne hledat i jiné věci. Osobně se vracím třeba k breakbeatu a funky breaku. Takže, objevujte a zkoumejte, stojí to za to!

 

Práci fotografa Jana Pulkrábka můžete sledovat na jeho profilu Bushman Media, stejně jako se s ním můžete potkat na některé z mnoha tuzemských parties. A nebojte se ho pozvat na panáka – je to pohodář každým coulem!

Luke B.