Music Intelligence: značka, kterou byste neměli minout

Music: „muzika“, „hudba“. Inteligence: „dispozice pro myšlení, učení a adaptaci“. Jasné, viďte? Co je ale Music Intelligence? Ne, nebudeme teoretizovat o lidské hudební inteligenci, percepci libých tónů či jiných psychologických pojmech. Music Intelligence je totiž hudební blog, série podcastů a rodící se label – jednoduše platforma s nemalou ambicí přinášet světu to nejlepší z barevnějších odstínů drum and bassu.

Pojďme si ji dnes pořádně představit. Za tímto pozoruhodným projektem stojí nenápadná pražská postava, milovník lehčích odnoží dnb, jímž je Tomáš Jindřich. Tomáš je výjimečný hned v několika ohledech. Zcela sám si jako letitý fanoušek vybudoval vlastní značku, aby mohl dělat to, čemu postupně zcela propadl. Jeho blog Music Intelligence oplývá bohatým obsahem, od albums flashbacks, přes tributy špičkovým umělcům a reportáže ze světových festivalů, až k novinkám z celého spektra hudebního universa. Stačí si jen vybrat. Od blogování se Tomáš dostal k tvorbě podcastů, kterých má dnes za sebou několik desítek, a přináší v nich to nejlepší za uplynulý měsíc. Proč ale hudbu jen pouštět, když ji můžete sami vydávat? O tom, kam až expanze jednoho nadšeného solitéra vede, jsme si povídali přímo s ním.

Tomáši, než se dostaneme přímo k Music Intelligence, řekni nám, co vlastně děláš?

Jsem spolumajitelem v IT firmě. Dodáváme datové sklady, reporting, práci s daty, jejich čištění, konsolidaci, integraci, apod. Obor se nazývá „Business Intelligence“. Takže asi tušíš, odkud vznikl název. Tím se živím profesně. V průběhu času jsem se začal zabývat hudbou. A hodně jezdím na hory, hlavně na skialp, což začínám od letošní zimy dělat profesionálně s klienty. Před pár týdny jsem se vrátil z expedice v Kyrgyzstánu. (smích) Takže takovéto ptákoviny.

 

„Lidi kolem mě dnb poslouchali, ale nikdy se nezačali víc zajímat. Když jsem jim něco pustil, byli rádi, ale bylo jim více méně jedno, od koho je track, kdo hraje, čí je to mix.“

 

Music Intelligence jsi rozjel v roce 2015. Věc prezentuješ jako label, blog a podcast. Jak to celé vzniklo? Předpokládám, že Tvoje hudební historie je starší.

Není, koncepčně se tomu věnuji opravdu od roku 2015. Ale dnb detailně sleduji asi od roku 2002- 2003. Tehdy Vodafone udělal na Výstavišti v Praze pro své zákazníky velkou párty zdarma. Vlezl jsem tam náhodou do jedné menší partyzone, kde byl nějaký dj s obrovským hárem a nějaký MC. To jsem ještě ani nevěděl, co to MC vůbec je. Hráli hudbu, která se mi dost líbila. Lidi na to úplně nejvíc pařili, ten moment si do dneška pamatuju. Přišel jsem domů a říkal si „Ty vole, co to bylo?!“. A zjistil jsem, že to byl High Contrast se Stamina MC. Poprvé jsem tam slyšel track Racing Green. Takže to je můj naprostý začátek. Od té doby jsem hudbě postupně propadnul. Dnes už mám v kolekci Racing Green zastrčenou na vinylu. (smích) Od té doby jsem dnb stále víc poslouchal. Začal jsem poznávat labely. Nastudoval jsem si to. Pár let jsem ujížděl na Hospitalu. Pak jsem zjistil, že není všechno a šel dál. Trvalo to víc než 10 let a v roce 2014 jsem si řekl: „Hele, myslím, že té hudbě už začínám opravdu rozumět.“ Lidi kolem mě dnb poslouchali, ale nikdy se nezačali víc zajímat. Když jsem jim něco pustil, byli rádi, ale bylo jim více méně jedno od koho je track, kdo hraje, čí je to mix.

Stačilo jim, že se jim to líbí.

Přesně. A mě bavilo sledovat, jaké kdo vydává věci, kdo je s kým na kterém labelu, prostě mě to zajímalo. A pak jsem si v roce 2014 řekl „Hele, příští rok pojedu na Sun And Bass“…

Když jsem zkoumal Tvůj blog, našel jsem tam reportáž „Sun and Bass 2015 Day to Day Review“.

Ano, tím to všechno začalo. V roce 2015 jsem jel na SAB a řekl jsem si, že začnu psát blog a SAB bude právě první zápis v něm. Koupil jsem si lístek, odjel jsem tam a bylo to úplně nejlepší. Potkal jsem hodně lidí, všichni s obrovskými znalostmi žánru. Dost jsem se utvrdil v tom, že mě dnb prostě baví.

 

Vybral sis prostě ten správný žánr.

Ano. Nejvíc mě tam uchvátili hlavně producenti a djs, a atmosféra. To, že si tam nikdo na nic nehraje. Můžeš k nim přijít, není tam security, prostě s nimi pokecáš. Můžeš pomalu vlézt na stage a všichni jsou úplně v pohodě. Zeptají se Tě, jak se jmenuješ, odkud jsi a co Tě zajímá. Potkal jsem moc lidí, udělal spoustu fotek a napsal jsem z toho dva nebo tři články. Tak jsem začal blogovat. Tenkrát jsem sledoval kanály, které vyrostly na tom, že někde z rádia ripovaly tracky a dávali je na YouTube. Získali pak tolik followerů, že začalo být pro labely zajímavé je neblokovat, ale naopak s nimi spolupracovat, třeba UKF, Liquicity, MrSuicideSheep. Myslel jsem na to, že by se mi líbilo udělat něco podobného. Pak jsem ale došel k závěru, že daleko inteligentnější bude dělat lidem, kteří dnb opravdu rozumí a zajímají se o něj, nějakou preselekci a poskytovat jim informace. Začal jsem s podcastováním, což mi přišlo užitečnější. Mohl jsem si vybrat tu hudbu, o které si myslím, že je opravdu nejlepší, třeba za daný měsíc. Proto dělám podcasty jednou za měsíc. Za týden nevyjde tolik kvalitní hudby, abych z toho podcast vůbec složil. Velkou roli hraje i to, že tím, jak jsem absolutně nezávislý, tak nikomu nedlužím podporu něčeho, co se mi nelíbí. Proto často různá proma odmítám a nehraji je, občas i od lidí, které zbožňuji. Můžu si dělat, co chci, a na tom jsem ten podcast založil.

To je skvělé. Slyším v tom hodně svobodu a nezávislost.

Ano, je to o tom, že nikomu nic nedlužím, nikdo mě neplatí a opravdu si můžu dělat, co chci. To mě na tom velice baví. Můžu hrát nejvíc komerční věc, pokud se mi líbí, stejně tak můžu hrát newcomera a jeho první track.

Skvělý koncept.

Podcastování tak vlastně nebyl ani nějaký velký zlom, prostě jsem o hudbě tehdy psal a pak jsem si řekl, že by bylo lepší ji pouštět. Psaní o hudbě je takové divné, neměla by se spíš poslouchat? (smích)Viděl jsem, že moje okolí poslouchalo čím dál víc mainstream, v té době šly taky do popředí tvrdší styly. Mrzelo mě, že ta skvělá hudba, která mě zajímala – vibez, happiness – ustupovala do pozadí. Zároveň mi přišlo, že posledních 5 let se produkuje neuvěřitelné množství nekvalitních věcí, kdy si každý pořídí notebook s Abletonem a produkuje tracky. Kdybys viděl, co mi chodí do promo inboxu od všech těch menších vydavatelství, čím já se musím proposlouchat, to jsou opravdu mizerné věci. Proto jsem si řekl, že je třeba dobrou hudbu propagovat.

Mě to nepřekvapuje. Myslím, že co se týče produkce, scéna nikdy nebyla tak obrovská jako je teď. Vzniká tolik věcí.

Souhlasím a zároveň říkám, že podle mě se množství dobré hudby dlouhodobě nemění, je pořád stejné. (smích) Jako v tom roce 2000 až 2003. Ale množství nekvalitní hudby exponenciálně roste a nacházet tu dobrou je čím dál složitější. Myslím, že noví talentovaní producenti to mají docela těžké. Proto jsem si řekl, že budu dělat selekci. Každý měsíc vyberu patnáct, dvacet tracků. Přijde mi skvělé to i smíchat. Sledoval jsem množství různých podcastů, napsal jsem i článek „What DnB Podcasts To Listen“, kde jsem vyzdvihl jména jako A Sides, London Elektricity, DJ Marky nebo Bryan Gee. Tak jsem to zkusil. Řekl jsem si, že doplním blogování, které mi v tu chvíli už přišlo nedostatečné.

 

„Chtěl jsem využít toho, že internet je worldwide.“

 

Kdo Ti s tím pomáhal? Rozjet podcasty asi není jenom tak.

To není. V době, kdy jsem začal podcastovat, jsem paralelně začal chodit na kurz hudební produkce do zbraslavské školy Musartedo. Náhodou jsem přišel za majitelem Pavlem Kalinou a zeptal se ho, zda bych tam někdy mohl zkusit podcast udělat. Dal mi nějaké tipy a měl jsem možnost vyzkoušet tam profi mixáky a dobrý mikrofon. To je jedna z hlavních věcí – jde o to nějakým způsobem najednou nahrát to co hraješ i to co říkáš. Na kurzu jsem se v Abletonu naučil se zvukem pracovat, a to jsem využil. Tehdy jsem hodně poslouchal The Prague Connection session od Blofelda na Bassdrive.com. Blofelda jsem maličko znal, chodil vyučovat do Musarteda. Pomohl mi, dal mi tipy: jak mluvit do mikrofonu, jak stahovat hlasitost, jak si nastavit sluchátka, abys to dobře slyšel a další věci. Podcastování je hodně jiné, než djing. Dal mi i nějaké základy harmonic mixingu, který jsem si víc nastudoval a dnes jej taky používám. Přímo v Musartedu jsem nahrál svých prvních pět podcastů. Udělal jsem je v češtině, protože nahrávání pro mě bylo ze začátku extrémně náročné na pozornost. Bylo složité mluvit do toho ještě anglicky.

Podcast je ale dnes už jenom v angličtině, je to tak?

Je. Pak, když jsem si to zažil, jsem přepnul do angličtiny, což byl plán. Anglické vysílání bylo mým cílem, má cílová skupina nebyli nikdy jen Češi. Chtěl jsem využít toho, že internet je worldwide. Věděl jsem, že je obrovská scéna v Británii, v Japonsku, nebo v Brazílii, a baví mě představa, že si tam někde pod banánovníkem na druhém konci světa někdo můj podcast pustí. To se mi líbí.

Na čem podcasty nahráváš teď?

Dokázal jsem si doma z komponent, které jsem už měl, sestavit setup. Používám lepší kontrolér od Reloopu, který má dobrou zvukovou kartu, koupil jsem ještě zvukovku k počítači, dobrý mikrofon, který zaznamenávám do Abletonu a pomocí Traktoru hudbu míchám. Takže jsem se to naučil i doma na relativně levném vybavení a začal jsem nahrávat. Jsem s tím zvukem spokojený, takže ani nehledám nějaké robustnější řešení.

Jako posluchač mohu potvrdit, že to má profi kvalitu a dobrý sound. Kolik podcastů máš dnes za sebou?

Teď jsem mě 28. epizodu. Vyhovuje mi měsíční perioda. I když by někdo řekl, že to je málo, když je hodně podcastů týdně, některé jednou za dva týdny, mně to vyhovuje. Vychází to přesně, je to kolem dvaceti tracků na podcast. A opravdu za jeden měsíc se ke mně dostane právě tolik tracků, které se mi skutečně líbí. Chci je zahrát a podpořit a nemusím tam dávat žádnou vatu, o které nejsem úplně přesvědčený.

 

Music Intelligence ale není jen blog a podcasting.

Music Intelligence má vlastně čtyři vývojové kroky. Řekl jsem si, že budu nejprve blogovat. Druhým krokem byly podcasty. Třetím krokem bylo udělat nějakou akci. A čtvrtý krok je label. Ten je zatím v plenkách, to ještě probereme. Všechno jsem si chtěl zkusit.

Pojďme k eventům. Na jaře jsi uspořádal akci Drum & Bass in the Park, kde vystoupili D.Kay a Loz Contreras. Akce byla skvělá. Mně se líbila i v tom, že sem někdo začíná přinášet západní formát parties, které jsou přes den. Šlo o první událost, kterou jsi dělal?

V tomhle formátu to byla první událost. Dělali jsme i několik menších akcí, ale vždy jen pro kamarády. Většinou šlo o to, že jsem si chtěl zahrát třeba jen z vinylů, vytáhnout je. Mimochodem, do dneška jsem nepochopil, že vždy, když z nich hraju, tak s tím udělám daleko větší úspěch, než bez nich. Mám pecky, které digitálně nevyšly. Ne moc, ale jednou za čas to stačí na slušný set. V tomhle formátu to tedy byla první akce a idea byla úplně jednoduchá: udělat akci přes den venku někde v zeleni, pozvat zahraniční djs a zajistit holkám z Nightingale prostor pro debut živého vystoupení. Současně s tím taky zařídit pro Music Intelligence dobré promo. Navíc všichni přátelé okolo mě teď mají malé děti, založili si rodiny. Kladl jsem si otázku, proč se máme nad ránem někde v zahuleném klubu kroutit a potácet a být z toho pak dva dny nepoužitelní. Proč si prostě nemůžeme užít v krásném prostředí na vzduchu dobré jídlo, dobré pití a dobrou hudbu? To byla ta idea. Lehkou inspirací bylo samozřejmě Hospitality In The Park, Liquicity, nebo SAB.

Věřím, že když člověk takový event zažije, chápe jaké to je.

Ano. Zažil jsem to. Třeba na Outlook Festival, boat parties a beach parties, to byla velká motivace. Další motivací bylo prostě si zkusit udělat akci. Říkal jsem si, když občas vidím, jací lidé pořádají některé akce, že to zkusím sám. Zároveň jsem chtěl pozvat zajímavé lidi. Nakonec jsem byl moc spokojený s výběrem headlinerů.Chtěl jsem se s nimi seznámit, probrat fungování scény. Velkým specifikem bylo, že vidím, že většina klubových nocí, festivalů, labelů a part – třeba Liquidators nebo Drumbassterds – vznikla jako kamarádské skupiny, které postupně vyrostly. Já ale nepocházím z žádné skupiny. Moji přátelé si dnb více méně rádi poslechnou, ale na parties nechodí, nemá to ten hajp, který by lidi dělali kolem sebe. Takže jsem to budoval čistě od píky. Všechny jsem samozřejmě pozval a někdo přišel, ale není to tak, že máš svoje kámoše, kteří by chodili každý pátek na celou noc i na nejobyčejnější party. Takové známé já nemám. Proto možná i to mé iniciální rozhodnutí, že chci s blogem a podcastem a vším dalším jít do světa. Protože jsem tady v Čechách neměl základnu, o kterou bych se na začátku mohl opřít.

 Ty jsi v tom vlastně velmi výjimečný a mě napadá jediné slovo: solitér.

Ano. Více méně jsem si to celé dělal dost pro sebe. Zároveň jsem se snažil dělat to kvalitně a pořádně. Tak dělám v životě úplně všechno. Vždy jsem si hledal cestu. Když budu hrát dobrou hudbu, tak se to lidem bude líbit. Když jsem pak po Drum and Bass In The Park mluvil s Loz Contrerasem, uvědomil jsem si, že je velmi důležité potkávání a pořádání akcí. Dřív jsem to nedělal a myslím, že kdybych měl takových akcí za sebou třeba deset, kdy všechny ty dnbparty jich za sebou mají stovky, tak lidí poznám hrozně moc. Udělám si kontakty a celé je to pak jednodušší.

 

Prošlápnout si cestu a dostat se do povědomí.

Ano. Lorenz aka Loz Contreras mi velmi děkoval. Pozval jsem ho k sobě, byl tu s přítelkyní a hned mi poslal nějakou nevydanou hudbu. Hrál jsem to v nějakém předminulém podcastu, šlo o exkluzivní remix od Markyho, který mu udělal. Hustá věc, která ještě nevyšla. Poslal mi i nějaké další, namluvil do podestu shout out, takovéto „Zdar, tady Loz Contreras, poslouchejte…“. Takže je jednodušší, když se s lidmi člověk potkává.

Ano, a skvělé, že jsi pozval a poznal zrovna jeho. Loz Contreraz sleduju nějakou dobu a pro mě je to jedno z nejlepších jmen v tomto ranku.

Taky ho dlouho sleduji. Pro mě je on pořád jméno z nastupující generace, je stejně starý jako my, mladý kluk. Velmi talentovaný. Chtěl jsem akci doplnit někým nebritským a byl to právě další headliner D.Kay. Poslouchal jsem ho dřív opravdu hodně, je to extrémně nedoceněný umělec. Dnes se hodně živí sound engineeringem, je dobrej. A hlavně ty nápady, co měl, ty tracky, které vydal! Udělal jsem pro něj Top 11 Promomix a občas si ho poslechnu, jeho hudba je fakt pecka. Jde o deset, patnáct let staré tracky. D.Kay měl tenkrát jedny z prvních tracků na Soul:r u Marcuse Intalexe. Když si to poslechneš, tak si prostě řekneš, jak moc je ta hudba dobrá i dnes.

Pořád funguje, nadčasová kvalita. Pojďme ale k labelu.

Tam je to nejjednodušší a nejsložitější zároveň. Label je zaregistrovaný u distributora v Británii a připravený na vydávání hudby. Jsem teď rád za jakékoli promo. Akce Drum and Bass In The Park tomu pomohla. Ozvali se nějací lidé, že se jim to líbilo, ptali se, zda bych jim dal do podcastu jejich věci. Ozval se třeba producent jménem SimpleSouls, hodně talentovaný, dělá skvělou hudbu.

 

„Rád dám komukoli feedback. Slyšel jsem obrovské množství tracků a jsem schopný se vyjádřit k tomu, zda má něco šanci, nebo ne.“

 

To slyším poprvé.

Peter Kovalčík. Poslal nějakou hudbu, má to dobré. Nějaké tracky má připravené na labelech Soul Deep Recordings, Soul Bros. Records a na dalších startujících labelech. Ale aktuálně jsem label trochu pozastavil. Upřímně, akce Drum and Bass In The Park pro mě byla psychicky extrémně náročná, tak jsem trochu zvolnil. Ale mám tady seznam vytipovaných producentů, o kterých si myslím, že už jsou trochu známí. Vůbec to nejsou žádné hvězdy, ale jsou opravdu talentovaní. Chtěl bych je oslovit, některé už jsem oslovil. Přiznám se, že po tom, co jsem mluvil s Lorenzem a s D.Kay, hlavně s tím jsem detailně probíral fungování labelů, došel jsem k závěru, že jsem label neměl úplně dobře rozmyšlený a řekl jsem si, že to teď malinko stopnu. Mám to u distributora a to bych potřeboval stejně, takže jsem neztratil žádný čas ani úsilí a nikdo na to nečeká. Takže teď zvažuju, jak to celé řešit. Dávám si na to ještě třeba půl roku, abych se přesně rozhodl o cestě, kterou jít. Rád dám komukoli feedback. Slyšel jsem obrovské množství tracků a jsem schopný se vyjádřit k tomu, zda má něco šanci, nebo ne. Takže label je na startu, je to něco, čemu se věnovat chci, ale zvolnil jsem tím, že jsem sám uznal, že jsem to celé neměl úplně profi domyšlené. Chci to domyslet.

Je skvělé, že o tom otevřeně mluvíš. Může to dát lidem vhled do toho, jak to vlastně chodí. Produkce není jen o tom, že sedíš u kompu a dáváš dohromady nějaký sound, ale track se pak taky musí nějak dostat ven.

Ano, a jde o tom velká diskuse. Na tohle je dobrá Beats Evolution Conference. Je ale brutálně nenavštěvována. První ročník byla jedna z nejúžasnějších věcí, co jsem kdy zažil. Byl jsem tam jako Alenka v říši divů.

Díval jsem se, kolik lidí bylo letos přihlášených na eventu na Facebooku a překvapilo mě, že velmi málo. Přestože mluvil třeba Tony Colman.

Psal jsem o konferenci jeden z prvních článků. Byl jsem v sedmém nebi. Poslední diskusní panel předloni byl na téma underground versus commercial dnb. Velmi zajímavé téma, hodně se rozebíralo. Člověk, který tam v tu chvíli přišel a moc to dopředu nestudoval, musel zůstat s otevřenou pusou. Na gaučích seděli ikony dnb, Marky, dBridge, Futurebound, Jade, A.M.C., byl tam Cris Goss z Hospitalu, Andy C, a před nimi bylo prázdné hlediště. Myslím, že za to může i fakt, že event nemá dobrý web, nic se z něj nedozvíš. Je to strašná škoda, konference má takový potenciál a už třetím rokem to není úplně dobře propagované. Ale to jsme odbočili.

Mluvili jsme o labelu a ono to s tím vlastně souvisí.

Ano, pro mladé producenty, aby se prosadili. Myslím, že správná cesta je prostě hledat si nějaká média. Nemusí to být vždy label, může jít právě i podcast, pořad v rádiu. Jakákoli zájmová skupina, s jejímž soundem, který vyhledáváš, souzníš. Myslím, že když podcast dělají lidé, jako jsem já, nebo někdo známější, ne třeba vyloženě někdo jako BBC Radio 1, kde je vše co se tam bude hrát nasmlouvané a placené, tak když někomu pošleš track, který v sobě něco má, tak ho zahraje. Nebo třeba napíše „Hele, je to svěží, ale ještě tam něco přidej, nebo si to nechej lépe zmasterovat“. Pak už producent, když to posílá někam do labelu, může říct: „Koukněte, Music Intelligence mě zahráli, mám jejich support.“ Lze to začít využívat napříč, a to je cesta. Pak už jde o výběr labelu. Třeba Fokuz Recordings pět let zpátky, nebo jejich Celsius Recordings – a teď to nemyslím nijak špatně – ale vychází tam obrovské množství průměrné hudby, nikoliv však špatné.

Průměrnost, to je to správné slovo.

Vychází jí tam hodně. Koukni na Innerground Records, kde vychází tak málo hudby, ale když mi přijde do inboxu, jdu to hned poslouchat, protože je to vždy nejvíc. A to je přístup, který chci na svém labelu uplatnit. Vydávat jen opravdu dobré věci i za cenu, že to bude méně často. Beru, že tyto labely slouží jako média, aby méně známé lidi objevily a dostaly je do světa. Všichni mi říkali stejnou věc: člověk potřebuje zaprvé talent, zadruhé mít odseděné hodiny ve studiu. Mám za sebou intenzivní kurz produkce hudby a je to opravdu velmi složité. Když chce člověk dělat dobrý zvuk, a nechce jet to nejtvrdší neuro, kde k tomu nějaké akordy moc nepotřebuješ, tak produkce vyžaduje hudební nadání, znalost hudební teorie a k tomu ještě neuvěřitelné softwarové technikálie. Když tohle nepokryješ, v konkurenci nikdy neprorazíš. Protože když se pak podíváš na lidi, kteří umí hudební i technickou stránku, slyšíš, že je jejich zvuk dobrý, čisťounký a šťavnatý. Chceš to poslouchat. A pak Ti někdo pošle něco zahuhlaného, co není ani dobře smíchané a je to prostě rozdíl.

Představuji si Calibreho, který zvládá klasickou hru na několik hudebních nástrojů, má hudbu vystudovanou a v jeho produkci je to slyšet. Použil jsem asi nejlepší příklad a je to právě to o čem mluvíš, ne?

Je. Jen používat Calibreho jako příklad je problematické, protože jde o neuvěřitelný talent. Mluvil jsem s některými lidmi, kteří ho trochu znají, a myslím si, že on je extrémní introvert. Interview moc nedává, na backstage se moc nebaví s jinými djs. Asi to ze sebe dává ven tou hudbou.

 

„V jednoduchosti a preciznosti je síla.“

 

Aspergerův syndrom?

Možná. Jedna ze sekcí mého blogu jsou tributes. Je tam tribute právě o něm. Určitě to chci do budoucna rozvinout o další tributy. Mám v hlavě London Elektricity, Markyho, Makota a nějaké další. Taky tam mám farewell tribute Marcuse Intalexe. A další věci mám v hlavě, nápady do budoucna, které ještě na blogu chci. Ještě zpět, Calibre je prostě úžasný, myslím, že je vzor mnoha lidí. V jednoduchosti a preciznosti je síla.

Souhlasím s tím, že tam musí být obrovský talent a zároveň je to ta řemeslná stránka, kdy si to člověk musí oddřít. Ani on to nemá jen tak. Když jsi mluvil o Sun And Bass, Outlook Festival, byl jsi letos někde?

S festivaly je to složité. Sun And Bass byl hodně dobrý. Zvažoval jsem jet znovu, už od té doby dvakrát, v letech 2016 a 2017. Nepovedlo se mi to. Je to přesně v čase, kdy jezdím na delší dobu do hor. Říkal jsem si, že letos na větší výpravu do hor jedu možná naposledy, takže bych na SAB vyrazil příští rok. Rok po SAB jsem byl na Outlook v Chorvatsku. Ten mě trochu zklamal. Když jedeš nejprve na SAB, laťka je hodně vysoko. Na Outlooku se mi nelíbil areál, bylo tam sucho a velmi prašno. Když lidi pařili, vznesl se obrovský oblak prachu, přes který jsem pomalu ani neviděl na dje. Měl jsem v očích bláto, nemohl jsem dýchat. Lidi tam chodili s rouškami. Zpocený, celý špinavý, dva dny pak smrkáš hlínu. Bylo to celé nepříjemné. Navíc přijeli lidi, kteří byli víc do mainstreamu, ve srovnání se SAB, kam jezdí odborníci. Ono to zní hrozně – myslím profi fans. Je to tam velké a namíchané s jinými styly bass music, není to jenom dnb. Ale byly tam hezké denní parties na pláži. Takže Calibre, Marcus Intalex s DRS, to byla bomba. Byl jsem i na dvou boatparties, dost dobré. Od té doby jsem se chystal na Nu Forms Festival do Rakouska, chtěl jsem se podívat na Liquicity, ale už je těch festivalů, na které bych se chtěl podívat, moc. Třeba i polský Soundwave, a pořád to přibývá. Doma je Let It Roll, takže loni a předloni jsem byl tam. A tak jsem si řekl, že nechci jezdit na pět festivalů ročně, nejsem úplně festivalový člověk. Letos jsem se rozhodl, že nikam nepojedu.

To chápu. Byl jsem letos na výborném malém open airu a říkal si, že dám jen pár takových lokálních akcí. A to mě přesvědčilo, když šlo právě o Běž do Háje, které dělali lidé ze Zlína, Myslo Crue. Bylo to skvělé, lidmi, atmosférou. Jay Rome z Blu Saphir tam pařil s MC Conradem mezi lidmi a podobně.

Mě teda překvapilo, že na MC Conradovi jako na headlinerovi utáhli celou akci.

Ano, a povedlo se. Myslím, že spousta lidí z řad oldschoolerů má zažité třeba LTJ Bukem sessions.

Ano. Tak ale LTJ Bukem tam nebyl, byl tam Conrad a pokud se nezeptáš experta, tak jediný track, pokud vůbec ví, řekne Golden Girl a tím skončí. (smích) To je dobře. Z fotek to vypadalo velmi zajímavě. Mě tam zaujala zeleň v okolí, myslím, že je to přesně to, co k tomu patří.

Ano, to bylo úžasné. Každopádně Ty jsi dal letos přednost horám.

Přesně. Dokonce jsem nebyl ani na Let It Rollu, protože jsme byli s kluky na horách na secvičné na zářijovou expedici. Navíc když jsem si procházel lineup i koncept jednotlivých večerů na stageích, přišlo mi, že to je o kousek horší, než minulý rok. Loni byla absolutně dokonalá jedna stage – Symmetry Night. Byla dokonce ve čtvrtek večer, takže v takovém tom předzačátku. Boston, Artificial IntelligenceTotal Science, Spectrasoul, Klute, Skeptical, Break. Neuvěřitelné. Letos nic takového. Lineup je čím dál víc komerční a konzumní, zaměřený čistě na to, aby na mainstage spolu byly hlavní hvězdy, i když spolu koncepčně vůbec nesouvisí. Neřeší se koncepce, kontinuálnost, souvislost. Ale je nutno říct, že jim to celé funguje, tak proč to měnit.

Symmetry Night – to je lineup snů.

Je. Já jsem z toho stanu ani nevylezl. Byl jsem tam celou dobu. (smích) Píšu o tom v jednom svém článku, kde říkám, že to byl asi „the biggest lineup ever for one night in the Czech Republic.“ (smích) Byl tam London Elektricity Big Band, což bylo taky velmi dobré. Letos nic takového nebylo. Já už v tom prostě potřebuji mít nějaký příběh. Tracky, producenty i djs znám, takže potřebuju takový lineup. Big Band byl skvělý, to jsem chtěl vidět. Letos tam takový tahák vůbec nebyl. Zase tam byl Netsky

Myslím, že je klíčové – použil jsi slovo příběh – že dnes auditorium nerozumí tomu, že jde právě o něj. Možná i dramaturgie Let It Rollu jako takového tomu odpovídá. Možná si uvědomují, že lidem je to do značné míry jedno. Nebo velké části z nich. Nevím, je to jen má domněnka.

Souhlasím s Tebou, podle mě je to tak. Možná je tady i dobře vidět, a na tom to lze celé protnout, že meta a cíl celého mého snažení, ať je to blog, nebo podcast, je těmto lidem, konzumentům, stovkám tisíc z nich, kterým je to úplně jedno, ty příběhy a pozadí ukazovat. Vychovávat je a vzdělávat. Vždy o tom ve svých videích krásně mluví Marky, on své posluchače prostě vychovává. Když si myslí, že zrovna v tu chvíli má v klubu takové publikum, že má v polovině setu pustit nějaký discofunk z 70. let, tak ho prostě pustí a ví, že je to o tom ty lidi opravdu vychovávat. Nejenom jim tlačit 10 top tracků z UKF za uplynulý rok. To je koncepce, která se mi líbí a právě v tom je pro mě Marky úžasná inspirace, že to chci dělat trochu jinak.

Myslím, že to je krásný závěr našeho rozhovoru. Tomáši, dovolím si poděkovat a přeji Ti vše dobré ve všem, co děláš. Hodně úspěchů s Music Intelligence!

Díky taky!

Music Intelligence můžete sledovat na webu, Facebooku i na SoundCloudu. A rozhodně se to vyplatí.