Konec VJingu v Čechách?

Znáte ten pocit, když přijdete do klubu a kromě skvělé muziky na vaše smysly zaútočí vymazlená videoprojekce? Pak vám přes sítnici dráždí mozek skrze spoustu drátů, programů a čipových sestav pan VJ. O tom, co VJing je, jak je náročné se mu věnovat a jak se tomuto nikoli podřadnému doplňku kvalitních mejdanů daří na české drum and bassové scéně jsem si povídal s jedním z nejkovanějších českých VJů, kterým je Marek Tonner.

Marku, co je to vlastně VJing?

VJing sám o sobě je strašně neurčitá věc. Je to stejné, jako bys řekl, že je někdo dj. Protože se to taky odvíjí od toho, co v tom VJingu děláš. Je rozdíl, jestli třeba chystáš akce, které jsou velká openairka, nebo halovky pro tisíce lidí a podobné úlety, kdy už prostě ta scéna má jednotný vizuál a musí být nastavená se světlama tak, aby to sedělo s efektama (ohňostroj, lasery, oheň). Prostě vše se vším. A pak je třeba VJing, kdy má člověk analogové hračky, pouští si videa z nějakých svých zdrojů, které si těma analogovýma hračkama míchá a pouští je live dnes, což je už mrtvá odnož, kterou jsem osobně zažil dvakrát. A pak je mnou označovaný live VJing a tomu jsem se věnoval já. Respektive nevěnoval jsem se tomu sám. Tvořili jsme s kamarádem „duo“ jako uskupeni Epileptic Visions VJs. Kolega měl přezdívku VJ Undertaker666  (Mikeš) a já Synthy, původně Tonnerminátor. Dělali jsme akce vždycky ve dvou, až na pár výjimek. Akce, které jsem já v tu dobu navštěvoval, byly většinou dělány podle mě statickýma vizualizacema, kdy něco běželo za sebou v nějaké smyčce a nic z toho vlastně zajímavého nebylo. My jsme šli v tu dobu cestou, aby to bylo opravdu live, kdy se tomu věnuješ celou noc non stop a mícháš to všechno dohromady podle feelu, podle rejvu lidí a podle toho, co ty cítíš, v jakém stavu jsi a co tomu chceš dát. Tak to je pro mě osobně VJing. Pro ostatní je to třeba možná v konečném důsledku jenom takové to gró, aby se neřeklo, někde běží nějakej obrázek a něco málo se jako děje.

Kolik je v tom toho, že jde o technickej skill a nakolik je tahle věc o kreativitě, kdy do ní dáváš nějakou uměleckou invenci?

Technickej skill… tam je strašně vtipný to, že my jsme začínali v době, kdy ta technika nebyla úplně nějak skvělá a finančně dosažitelná, co se toho samotného digital VJingu týče. Tehdy byly prostě lepší právě analogové hračky, na kterých sis mohl pohrát, ale musel jsi mít ty sources stejně prostě nějak vyřešené bokem. Dnes je doba jiná a stejně jako se změnila DJ scéna a její možnosti, tak se změnila i scéna VJingu.

Jakej to byl rok? Kdy jsi vlastně začínal?

To byl třeba rok 2008, 2009. Je těžký přesně určit danej moment, kolem akcí jsem se motal vlastně pořád. K dnb a VJingu jsem se dostal díky klukům z DrumUp crew. Začalo to návštěvami jejich studia a po určité době mě požádali, jestli bych na DrumUp nebyl schopný něco takové zařídit. Řešil jsem v tu dobu hodně počítače a dělal jsem opravy elektronických zařízení, nějaké menší programování, takže mě to zajímalo v tom ohledu, že jsem nějaké zkušenosti měl. Sehnal jsem si nějakej software, potřebný hračky jako PC, kontroller, kabeláž, zdroje videí a začal jsem pro kluky na DrumUp akcích dělat vizualizace. Nejdřív sám v Arkaos Grand VJ a pak po sdružení s kolegou v Resolume Arena.

To, o čem teď mluvíš, jsou programy? Technická platforma?

Ano. Je to software, který ti umožňuje zdroje, samply dostat do výsledné podoby, tedy do toho, co lidi nakonec vidí.

A ta mašina, kterou k tomu potřebuješ, tak je co? Je to počítač?

Většinou je to počítač. A je to počítač hodně dobře hardwarově vybavenej. V případě, kdy jsme začínali spolupracovat s Undertakerem666 na kompu, kterej byl v té době dokonce high end PC, za který by se nemusel stydět žádnej pařan. Ze začátku jsme nejdřív mixovali v nižších rozlišeních, později v half HD, pak už jsme produkovali projekce ve FullHD. Vlastně tak jak doba spěla a technika nám to umožnovala. Po technické stránce ten hardware musí zvládnout live pracovat třeba i s 50 nahranými videi zaráz, kdy je laicky řečeno mícháš v programu podobně jako hudbu. Máš prostě 9 playerů za sebou, kde si skládáš videa za sebou a prolínáš je efektama, používáš přechody a různě si je upravuješ. Takže ten počítač to opravdu musí zvládnout všechno spočítat. Dnes už je to jednodušší v tom, že si koupíš Maca. Musíš do něho strčit dobře třeba třicet tisíc a jsi schopný to rozjet i na takové placce. Ale tehdy to byl prostě ještě velkej počítač velikosti serveru.

Dokážu si představit tu disproporci vzhledem k té době, vzhledem k tomu, co bylo tehdy jako průměr a tomu, o čem mluvíš, že jste už měli vy. Já se ale vrátím zpátky k té kreativitě. Když jsi mluvil o tom, že jsi měl třeba 9 playerů, tak tam už je přece možnost komponování velká. Ty jsi zároveň dj, takže máš i nějaké uvažování a skill, víš, co to je hudební mix a mě by zajímalo, jak se to projevovalo v tom, co jsi v rámci VJingu dělal. Protože třeba pro mě jako pro fanouška byly tehdy ty vizualizace padesát procent parties, když jsi to dělal Ty. Opravdu si do dneška pamatuju tu běžící kostru, nebo slavnou Klausovu propisku, jak si ji strká do kapsy saka. A vím, že se o tom tehdy dost mluvilo…

Mluvilo se o tom. A těch videí, který byly zrovna takhle trefné do toho daného období, bylo mnohonásobně víc. Nicméně samozřejmě ten Klaus se tehdy uchytil. Co se týče kreativity při míchání videa, tak vtip je v tom, že pokud máš tu technickou platformu zmáknutou, jakože hardware ti to zvládne uběhat, máš správně nastavený dataprojektor a namapuješ si nějaké pole, víš jak po technické stránce zařídit, aby vše běželo v pořádku, tak musíš i hodně vychytat takové ty věci, jako mít dobrej videofeed, mít hodně samplů, mít videa ořezaná. Pokud prostě používáš třeba i nějaký ne úplně free produkt, tak si ho musíš nějak připravit. Placené produkty jsou na to krásně připravený –  převedeš si je do nějakého rozlišení a kodeku, nasádlíš si je do mašiny, kde máš třeba kolem 50 GB materiálu. Zrovna v Resolume Arena můžeš mít videí live zapnutejch třeba 50 a mezi nimi přepínáš, tak to prostě všechno musíš znát. A hlavně pak taky musíš znát hudbu. Pokud tu hudbu neznáš, nevíš, co v tom kterém tracku přijde, nebo respektive jak dj, kterého doprovázíš, míchá, tak můžeš míchat live jak chceš a nikdy ti to nesedne jak prdel na hrnec. My jsme se jmenovali Epileptic Visions VJs hlavně kvůli tomu, že jsme trefovali beaty, hodně jsme trefovali strobe a podobné efekty, kdy jsme byli opravdu schopni rozlámat ta videa i do takové té epileptické vize, kdy z toho byly kvartály a podobné hovadinky. A lidem se to líbilo, protože to bylo něco jiného. Pohybovalo se to s hudbou, fungovalo to s hudbou, šlo to přesně na rytmus, krásně to sedlo do dropu. A to se naučíš opravdu jenom praxí. Stejně jako DJing.

To, o čem mluvíš, velmi umocňuje divácký zážitek.

Dnes už tomu tak třeba není.

To je další věc, na kterou se Tě chci zeptat. Když jsem se na tento rozhovor připravoval, uvědomil jsem si – a to je moje další otázka, možná se pletu – ale teď vnímám, protože chodím po hodně parties, že VJing už vlastně moc není. Rozhodně nevnímám, že by byl takový, tak kvalitní, jako v té době, když jsi ho dělal Ty. Dnes sice jsou nějaké vizualizace, teď třeba olomoucké Sko používá diodový panel, ale jsou tohle ještě vizualizace?

Podle mě už je to jenom vizuální styl klubu, který jen podkresluje to, že přijdeš a víš, co tě čeká. Nicméně žádné překvapení to nepřinese. Dělali jsme s Mikešem hodně akcí, kdy jsme realizovali i hodně mappingu, nebo multiprojekcí, kdy jsme šli třeba na tři dataprojektory: jeden feedback bokem, ten úplně jinej, než co byl na hlavní stage a podobné vychytávky. A vždy byla ta akce založená na tom, že byla jiná, než ta další. Dnes, když vlezeš do klubu, tak tam máš obrazovku, nalevo, napravo, uprostřed máš nějakou projekci a jede ti tam něco stále dokola. Doba je jiná a dnes se dá zautomatizovat to, co jsme si museli dělat sami. A co si budeme říkat, kluby, který jsou víc a masověji navštěvované, do nich vždycky přijdeš a víš, co tě tam čeká. Ve vizualizacích tě tam nic nepřekvapí. Mě osobně se třeba moc líbí Let It Roll a podobné akce z toho důvodu, že každý rok je tam ta vizuální produkce jiná, mají to vždy jinak nastavené, jiný design, používají jiný vzhled. V tomhle jim fandím. Tohle byla taky jedna z cílových skupin, kam jsem cílil, nicméně třeba tady ten rave, co nastal kolem vizualizací a fungoval, tak taky hodně rychle utichnul. Trval třeba od roku 2007 do roku 2014. Pak už to šlo do kelu.

Takže jak bys VJing zhodnotil teď? Jak vypadá VJing v Čechách dnes?

Upřímně teď zrovna už tak rok až dva žádné akce nenavštěvuji. Bylo ještě pár akcí, co jsem stihl třeba v Sku na Hoofbeats loni, ale už i to mě přestalo zajímat. Ty akce, které si pamatuju já a ty si moc dobře pamatuješ i ty sám, fungovaly stylem, kdy jsi na akci přišel a znal jsi velikánskou partu lidí, kompletně vlastně skoro celej sál, znal jsi je člověka po člověku. Ty lidi, přišli na „kulturu“, trochu popili, něco si zahulili, nic těžkýho tam nebylo a měli čistou hlavu, zvedlou a dívali se na to, jak ten klub vypadá, jak tam blikají světla, co ten dj dělá, jaká je tam scéna a co se děje na projekci. Samo sebou to zlehčuju, vždycky to někdo přehnal. Ale dnes, když přijdeš do klubu, tak vidíš, že jsou všichni lidi s hlavou sklopenou dolů anebo s nepřítomným pohledem.

Takže myslíš, že rozdíl je v tom…

…ano, v jakém stavu ti lidé chodí na akce a co od nich čekají.

Myslíš, že tehdy byli lidi víc „involved“? Interesovaní v tom, co se v tom prostoru vlastně dělo?

Dnes jsou lidi strašně moc naučení čumet do displeje, na strašně moc reklam a všechno možné. A když ti přijde takový člověk do klubu, tak nekouká nahoru, on kouká dolů. Nebo kouká kolem sebe, ale už to není tak, že bys viděl lidi s přítomným pohledem, kteří koukají někam na tu projekci a dívají se. Dnes, když se podíváš, na pro mě „děti“, jelikož je mi 31 let, tak oni tu akci prožívají jinak, než jsme ji prožívali my. A o hodně jinak. Sám si toho určitě všímáš, jak to je.

To ano. Všímám.

Pamatuji si akci, kdy hlavní zážitek, který si z té akce měl a kdy památkou bylo to, co jsi viděl a slyšel a užíval sis to, prožívals to. Dneska ty lidi znají tu akci z půlky přes telefon. To jsem nepochopil. Ale tam jsme asi nechtěli úplně zamířit.

To je v pohodě, ono to s tím souvisí. Doba je rychlejší, technologie jsou pokročilejší a víc s lidmi srůstají a mění naše chování. Tomu rozumím a myslím si, že je to dobrá poznámka. Ale pojďme víc  k Tobě osobně, víc na tělo. Proč už se VJingu nevěnuješ?

Nedělám to, protože už mám jiné priority. Byli jsme dva, kteří jsme to museli vždycky nějak ustát, každou tu noc. Pro nás byla každá akce výzvou. Protože, když jsi DJ a přijdeš do klubu, máš sebou desky, hodíš si je na gramec. Máš sebou cdčka, hodíš si je do playeru, což už se dneska vůbec neděje, nebo vezmeš flashku a přes link si to streamuješ přes všechny playery a můžeš hrát. Zázemí pro dje je dnes takové, že djing je dneska vedle VJingu, když to řeknu hnusně, prodávání rohlíků. Dnes si může zahrát každý, skill a techniku na to nepotřebuje, stačí si na flasku „něco“ nakopírovat, poupravit si to v Recordboxu a jít k někomu, kdo má player. A pozor, nikoho tím neurážím. Chci říct, že to zázemí je tam prostě úplně jiné a už je to dnes naprosto normální. Ale když děláš VJing a někdo po tobě chce na akci takový VJing, jako jsme dělali my, je to o dost jiné. Já osobně jsem dělal hodně akcí jako promotér, respektive jsem zajišťoval technické zázemí v Sku za dob bývalého majitele, v hodně klubech a na mnoha místech a vždycky jsem se setkal s tím, že VJing je pro každého velká neznámá, totálně. A dodnes je to nevyřešená věc. Kolikrát se nám stalo, že jsme šli do zvučných jmen, do různých klubů, kam jsme dorazili a zjistili jsme, že tu projekci, kterou jsme měli uskutečnit, i když bylo v klubu třeba dobré vybavení, jsme nebyli schopni udělat proto, že ten klub na to prostě nebyl připravenej. Takže třeba tři, čtyři hodiny z toho času, kterej jsme tam měli, jsme strávili jenom nad tím, jak to tam rozběhat, aby to fungovalo. Třeba co se týče Ska, tak jsme byli schopni si tam tu techniku zařídit sami, ale v ostatních klubech, když jsi řekl, že chceš tu vizualizaci prostě někam postavit, tam projektor, tady někam natáhnout kabel, nikdo nevěděl, co a jak. Každej ví, kam patří bedna, ale s VJ technikou je velkej průser. Takže pro nás to byla největší výzva právě tady v tomto. To se muselo postavit. Každá ta akce trvá pro tebe jako pro člověka, co dělá VJing, fyzicky třeba 10 až 14 hodin s tím, že 3 hodiny před akcí příjezd, a hodinu po ní odjezd, z toho vlastně máš 8 hodin čistou akci. A tu akci jsi prostě live. Pořád, neustále live. Nemůžeš si od toho odejít, zmáčknout nějaké tlačítko „zamíchej mi to“. Takže jsme tam proto vždycky byly dva. A z toho důvodu, že už dva nejsme, protože doba pokročila a každý máme jiné priority, jsem na tom skončil sám. A to už sám neutáhneš. Pár akcí jsem sám zkusil, ale je to nesrovnatelný. Podle mě je to podceněná práce. A díky tomu jsem se vlastně seknul v bodě, kdy vím, že to sám neutáhnu a člověka, který by si se mnou takhle hrál do karet, abychom byli ve dvou, už málokde seženeš.

Kdyby se takový člověk objevil, šel bys do toho?

Stále někoho hledám. Sám si opět upravuji studio pro live produkci a k tomu počítám i s VJingem. Studio z nostalgie navštěvujeme v menší partě pravidelně dodnes a neustále posouváme jeho technickou stránku dál. Vím, že přijdou nějaké větší akce, které si uděláme sami, s bývalými členy DrumUp crew, kteří pokračují v aktivitě ve studiu a dál jako jednotlivci vystupují. Nicméně nepůjde o mainstream, ale spíš o „kulturu“.

My se tady vlastně bavíme o české VJingové scéně. Asi bych teď nemluvil o tom, jak to vypadá ve světě, spíš mě zajímá třeba, jestli byla nebo jsou nějaká významná světová jména VJingu. Tak jak je  v drum and bassu třeba Ed Rush jako zakladatel techstepu, tak jestli je ve VJingu někdo takový.

Takto fyzicky z celosvětové scény ti dobří VJové zmizeli. Vím, že byla jména, která jsme sledovali, nicméně teď když si to vezmeš zpětně, tak už je to třeba 10 let, co jsem se o to začal zajímat a ta jména ti zpětně neřeknu taky z toho důvodu, že pro nás už po tom nic za vzor nebylo, protože jsme si jeli podle svého. My jsme vlastně nikdy, třeba dva roky po tom, co jsme se sešli s Mikešem, nic nekopírovali. Začali jsme si totiž všechno dělat podle sebe. To znamená, že jsme nešli po nějakých free samplech a i když byli nějaké free video banky, tak jsme si je stejně doupravili, nebo nejlépe jsme si to prostě stáhli jenom v křivkách. Nebo Mikeš renderoval videa sám, pak jsme nějaká videa stříhali. Sháněli jsme si ty sources prostě bokem. Tak, abychom měli něco unikátního. Dnes, když vlezeš na různé akce, do různých klubů, tak se občas prostě setkáš se stejným obrázkem. A to mi už tehdy strašně vadilo.

Takže se dá říct, že jste byli výjimeční v tom, že vaše práce byla autorská? Originální produkce od začátku do konce?

Byla autorská, ale taky jsme se potýkali s existenčním problémem. Protože když za akci dostaneš třeba tři tisíce za noc, což je spousta práce, tak nejsi schopný zaplatit kompletní legální obsah a techniku. Vezmi v potaz, že třeba ten Mac vyjde na třicet tisíc, ten komp, co jsme měli jako první, ten vyšel tehdy na 40 tisíc a víc, můj další komp měl hodnotu pětadvaceti tisíc a tak dále. Samozřejmě s dobou se ta cena snižuje, výkonnost je někde jinde, co se budeme bavit. Základní počítač před deseti lety stál patnáct tisíc, dnes tě vyjde třeba na čtyři. Takže abys byl dnes schopný něco dělat dobře, tak musíš jít buď do Maca a do této platformy zcela legálně, anebo můžeš vyřešit PC platformu na Microsoft Windows a tam můžeš jít prakticky nějakou takovou poloviční cestou. Dá se z toho něco udělat, ale je to takové vždycky na vážkách. Občas se bojíš, když tam něco pustíš, jestli z toho nebude problém. Ale to je možná i v hudbě úplně stejné.

To asi ano. Myslím si, že tam je velká analogie s hudbou, produkcí a djingem. Teď ale pojďme do Tvých vzpomínek, fantazie a pocitů. Akce, na kterou nezapomeneš never ever?

(smích) Vtipné je, že těch akcí je v hlavě strašně moc. A špatně se mezi sebou porovnávají, protože každá byla unikátní. Pointa je v tom, že každá je unikátní hlavně v tom, co je za headlinera, kdo tu akci dělá a jakej je sound select. Každá akce je pro tebe unikátní hudebně, a nemůžeš říct, že byla nějaká úplně nejlepší z nejlepších. Za tu dobu, co jsi je zažil, to prostě takhle porovnat nejde. Sám víš, že za týden půjdeš na jinou akci a ona bude zase lepší, než ty všechny před tím.

Navíc těch akcí je dnes velká spousta. Já se mnohdy nestačím divit, když sleduju na Facebooku různé promotéry a kluby, když přijde víkend, kdy jsou v akčním radiusu třeba 200 km tři čtyři akce, které mají úplně špičková jména.

Mají špičková jména. A to se vlastně podepsalo i na naší VJské kariéře. Jako Epileptic Visions VJs jsme začínali na akcích lokálních djs a úplně nejlepší byla původní YTP Crew, která se přerodila do DrumUp crew. Ty akce byly prostě naprosto nepochopitelné. Co já si z nich pamatuju, tak ta jména, která tam byla, tak je docela haluz, když se zpětně podíváš po těch akcích na plakáty a vidíš tam svoje jméno, že sis vůbec mohl jakože „zaobrázkovat“ na něco takového.

No jasně. A musím jich teď teda jako pamětník pár vyjmenovat: Andy C, Chris.SU, Mindscape, John B, Nu: Tone, Fourward, InsideInfo, Concord Dawn, Mefjus…

Ucelený záznam akcí mám až od roku 2011, u let 2008 – 11 jsem nebyl schopnej nějak dohledat historii, protože v té době ještě nové stránky DrumUp nefungovaly, takže tam v online historii ani nic takového není. Vím, že to bylo za dob starého serveru, ale bohužel ten server už je podle mě mrtvej.

Já si třeba pamatuju dost dobře na akci, kde hrál L.A.O.S. s Audiem, to bylo nezapomenutelné, nebo tady na plakátu vidím epické kombo Trei s The Upbeats – to bylo ještě pod DrumUp, že jo? To byla taky skvělá akce.

A byla to ještě ta akce, kdy DJ Shede, když dělal nějaký vizuál na akce, tak zrovna tady na té tam byla vyřezaná kiwi, stromečky, na nich posázený kiwi. Ta akce byla hodně unikátní. Mě se třeba akce s DrumUp líbily v tom, že si na nic nehráli a že to bylo o tom stolečku, na něm pár malých designových věcí, a nehrálo se na nějaké velké plamínky a konfety a ta akce byla hlavně o 2 gramofonech a hudebním zážitku. Dneska se to už přerodilo do takové často skoro cirkusové show a kolikrát už si prostě připadáš, že je to přetechnizováno. A tím ty akce tak nějak ztrácí duši. Jsou ale ještě stále akce, kam si zajdeš a zažiješ ten starej dobrej feel, ale dnes opravdu najít akci takového rázu je těžký. Všechno ti bliká, všechno řve. Pamatuju si akce, kdy jsem z klubu odešel a nebolela mě z hudby hlava….

Rozumím tomu a nahráváš mi na poslední otázku a navážu jí trošičku na část, kde jsi mluvil o tom, jak vnímáš dnešní auditorium. Co bys vzkázal dnešním posluchačům a lidem, kteří chodí na drum and bassové parties?

Já sám osobně jsem toho názoru, že když člověk bude hodně dlouho žrát „rohlíky“, tak ztloustne a zleniví a přestane ho zajímat to pozlátko scény, které tady je. Dnes se ti stane, že třeba ta jména, co my jsme tady tehdy měli jako unikát, se tu objevují třeba dvakrát do roka. A to mi přijde smutný. Ano, dostanou se sem hvězdy. Mě se ten styl náběhu těch akcí moc líbí, nicméně já sám osobně preferuju jednu krásnou akci, která za to stojí, třeba jednou za měsíc. Pro mě rozhodně lepší, než chodit každej týden úplně na všechno. Zní to docela drsně vůči scéně jaká je, ale tím, že lidi chodí na všechno, platí za všechno, tak se ta scéna strašně deformuje.

Já jsem rád, že to říkáš, protože si myslím, že je důležité o tom mluvit. Myslím, že se jednoznačně z dnb stal – teď, když už se bavíme šířeji o scéně – jednak byznys a tím teda i mainstream. Pro mě jeden takovej signál byl, když na Evropě 2 bylo najednou v jinglu duo Sigma, nějaký jejich track…

…tam to skončilo.

Tak jsem si říkal „Aha, co se děje? To už není undeground.“. Kdo pamatuje časy dvoika.troika? Moje první sety, který jsem slyšel, byly od Reverba, na kazetách…

Tam je třeba vtip v tom, že když teď nikde „neblikám“, věnuju se djingu tady čistě v soukromém studiu se známejma klukama, co chtějí hrát, anebo klukama, co hráli a nějak se dnes ta scéna neslučuje s jejich filozofií hraní, a tak zjišťujeme, že třeba právě díky té Evropě 2 a dalším se zpopularizovala hudba, která podle mě už nemá duši. Je to poslouchatelné, ale ten feel prostě zmizel. My jsme tady úplně zastaknutí, dnešní hudbu si tady taky ve studiu pustíme, ale fyzicky se vždycky vracíme k tomu starému. Vždycky. Však jsi to sám slyšel.

Jo. A jsem rád, že používáš pojmy jako „duše“ a „feel“. Pro mě je to mimo další věci právě to, co dělá v mých očích rave scénu pořád přitažlivou.

Dnes si doba žádá úplně jiné věci. I přemýšlení lidí se strašně změnilo. Nemůžu říct, že jsem nějak starej a vyzrálej člověk, ale přece jenom v jednatřiceti letech prostě víš, co se dělo kolem tvých osmnácti, dvaceti, pětadvaceti let a vidíš, jak se ta scéna totálně změnila. Dnes jdou lidi spíš za dobrým jménem, ano, ale nejdou třeba za dobrým zážitkem. Ten zážitek se z té akce prostě vytratil, a je to hlavně těma lidma, jak si tu akci užívají. My, i když jsme dělali zhovadilosti, opili jsme se, trošku zhulili, něco takovýho, tak to pořád nebylo jako dnes, kdy to skončí často kolcem někde v deathu na lavičce v parku a půlku věcí si z toho pak ani nepamatuješ. Tak i od toho se ta scéna jako celek potom odvíjí.

Připomíná mi to zážitek řekněme z roku 2012, kdy jsem byl na zimním LetItRollu a odcházel jsem z mainstage, kde hrál Netsky, kterýho mám jinak rád, protože je skvělej producent, a šel jsem na vedlejší stage, kde hrál někdo z Black Sun Empire. Hrál z vinylu. A když jsem přišel mezi ty lidi, kterých tam bylo třeba jen dvě stě, tak to byli lidi třicet plus a byli velmi distingovaní. A byla tam kvalitativně úplně jiná atmosféra, kterou ten dj zavnímal, což se projevilo tak, že když skončil svůj set, tak odpojil gramofon, zvednul ho nad sebe a pozdravil jím všechny ty lidi. Dodnes z toho mám husinu, když si na to vzpomenu. Takže si myslím, že to je to, o čem Ty mluvíš.

Já, i přestože nejsem úplně zběhlej v djingu, se mu věnuji od roku 2010 rekreačně, s tím, že aktivně hraju od roku 2013. I přes mnohé pokusy s různými styly a způsoby hraní mi dlouhodobě vadí jakákoliv digitální hračka, která něco ulehčuje. Ano, dostali jsme se k Traktoru, používáme digital vinyls, ale to jen z toho důvodu, že jsou prostě tracky, které neseženeš na vinylu. Pokud ano, tak musíš být hodně velkej úchyl, aby sis mohl koupit něco takovýho. Traktor je pro nás malej ústupek, který nám dovoluje hrát hudbu, která je dnes „vzácná“, anebo dosažitelná za zbytečně velkej peníz. Čas od času zabrousíme do aktuální scény, ale dlouhodobě nás to táhne k období, kdy byl dnb ještě underground. Třeba od roku 2000 do roku 2013, 2014 max. Dnes už mě to nové vlastně moc nepřekvapuje, až na výjimky, ale o tom si můžeme pokecat jindy.

Moc rád! Marku, díky za rozhovor, za archivní videomateriál a přeju Ti, ať Tě dnb pořád baví!

Luke B.