Report: Let It Roll & Beats Evolution Conference 2017

Let It Roll & Beats Evolution Conference 2017

Takovým tradičním vrcholem roku každého z nás, kdo již nějaký ten pátek pracuje, je dovolená. Pod tímto magickým slůvkem se skrývá řada možností a rozličných zážitků, které jsou často na míle vzdálené tomu, co si pod ním představí další živá bytost. Takže zatímco část populace slyší dovolená a vidí slunce, moře, pláže, koktejly a lehátka, další část z nějakého (pro první část často dost těžko pochopitelného) důvodu slyší také dovolená, ale vidí rozpálené letiště otřásající se pod decibely hlučné elektronické hudby a nohama desetitisíců dupajících bytostí (říkejme tomu radši takhle, protože na rovinu, čtvrtý festivalový den už někteří přestáváme být lidmi). Na(ne)štěstí patřím do té další části populace, takže letos, jako již několikátým rokem v řadě, měla být jedním z vrcholů roku „dovolená“ v podobě návštěvy festivalu Let It Roll (navíc podruhé v řadě v tandemu s Beats Evolution Conference).

Očekávání…

V dobré víře a v paměti roku loňského bylo v plánu poctivě oběhat co nejvíc panelových diskuzí na BEC, pokusit se stihnout alespoň stěžejní DJ sety/live vystoupení na Let It Rollu, potkat a pozdravit co nejvíc kamarádů a známých a ve zbylém čase se třeba taky potkat a seznámit s nějakými novými lidmi (ať už z řad těch, kteří sdílí stejnou vášeň pro práci v „pozadí“, či z řad mých idolů, jejichž prací je naopak být co nejvíc vidět). Vzhledem k množství jmen na lineupu, logistice a časové náročnosti skloubení všech zmíněných aktivit je tohle zhruba tak to nejlepší, v co můžete během těch 4-5 dní doufat. Nepříliš ambiciózní plán, slovy Dynamite MC ze závěrečného (sobotního) večera „A plan, that absolutely, positively, can and will not fail“ (ale k tomu se ještě dostaneme). V podstatě jedinou podmínkou pro jeho zvládnutí je trocha zodpovědnosti. Jen o trošku zodpovědnosti víc, říkám si, než loni, kdy po absolvování všech diskuzních panelů na BEC (vyjma té poslední, abych také stihnul na festivalu odehrát, že ano), podobný plán narušil již čtvrteční večer a blízká setkání třetího druhu v backstagi u Nicolaus vodky s obvyklými podezřelými. Je nutné si na rovinu přiznat, že čas nezastavíme, a po takové první noci už vás na festivalu (a to především v případě, že spíte přímo na místě pod stanem a není vám 20) nečeká o moc víc, než utrpení, střídané chvilkovými záblesky skvělých zážitků…a stejně si budete pamatovat především to utrpení. Takže podle očekávání…

…vs realita

…to dopadlo ještě hůř, než loni. To se takhle sejdou moje neschopnost sbalit se a vyrazit včas (naštěstí mi moje lepší polovička v tomhle ohledu dost pomáhá, jinak bych si možná ještě teď místo návratu užíval přípravy k odjezdu), (ne)očekávané dopravní komplikace na dálnicích a v rámci Prahy (kdo by to byl čekal ve všední den odpoledne, že), či třeba (marné) pokusy vytáhnout někomu trn z paty a vyřešit problém, protože máme čas (hahaha) i cestu kolem (hehehe). Bilance z BEC? Letos necelé 4 panelové diskuze a 1 masterclass. I tak to samozřejmě stálo za to, pro mě osobně nejzajímavější panelovou diskuzí již po představení programu měla být „Drum & bass vs. Ghostwriting“ (nejen díky tématu, ale také díky složení diskutujících – Icicle, Rockwell a Sabre z Ivy Lab), což se potvrdilo. Stejně jako loni k tomu můžu říct jen to, že kdo nebyl, o hodně přišel. Čas, který jsem plánoval strávit na dalších panelových diskuzích, se rovnoměrně rozdělil mezi nervózní popojíždění po ucpané Praze, nahánění lidí, kteří měli někde být (a nebyli) a cesty do Milovic a zpět. Náplastí na tuto bolístku byla možnost zahrát si na BEC Afterparty ve středu ve Stormu a pár pochvalných slov z úst Sabra, která si vyslechla Lee za náš opening set (protože víme, že hraje svoje 20/20 „blbůstky“, takže jsme mu publikum připravili radši deepovější halfstepovou poslední půlhodinkou než rewindovaným Dead Limitem v triple dropu s Let It Rollem a Timewarp VIP).

Bilanci z Let It Rollu pak snad raději ani zmiňovat nebudu, protože vystoupení, ze kterých bych slyšel alespoň půl hodiny, bych spočítal na prstech jednoho slepičího pařátu. Otvírat už druhým rokem v řadě čtvrteční program je samozřejmě obrovská čest a pro mě osobně nepřekonatelný zážitek. Loni to bylo poprvé a popravdě mi to nějak moc nedocházelo, letos jsem si to už ale byl schopný užít naplno. Sluší se tady poděkovat všem lidem, známým i neznámým, kteří si mě na Madhouse stage dorazili poslechnout, a doufám, že je můj set bavil a navnadil je na další pokračování programu. Teď už ale zpět k tomu zahajování, ono je to zároveň však i trochu prokletí. Všechno z vás pak spadne a víte, že domů jedete až za pár dní, takže (kdo by to byl čekal) následovala spanilá jízda čtvrteční nocí, která skončila nevím v kolik, a hlavně ani nevím jak. Přeskočím pár těch detailů, které si pamatuju nebo se mnou byly sdíleny ex-post, vzhledem k tomu, že z nich mám doteď „emkáčko“ (pro neznalé morální kocovinu).

Po loňském zahřívacím kole mi bylo poměrně jasné, co bude následovat (utrpení). A to i přesto, že jsme díky našim úžasným kamarádům, kteří si místo dovolené na tomto festivalu užívají nej(k)rušnější období svého pracovního kalendáře, měli tu možnost dát si odpoledne normální sprchu a schovat se ve stínu a v klidu několik kilometrů od rozpáleného letiště. Ještě předtím, hned po probuzení cca v 10 dopoledne, proběhla absurdní scénka, při které jsme nemohli najít klíče od auta a dospěli jsme k přesvědčení, že jsme si je zabouchli vevnitř (oboje dvoje, podotýkám)…no dobře, já k ničemu nedospěl, protože můj stav byl přinejlepším vegetativní…mohl jsem chodit, jakž takž mluvit, ale rozhodně ne přemýšlet. Po neúspěšném pokusu ukrást vlastní auto (a těsně před pokusem dostat se do něj násilím) jsem samozřejmě našel klíče ležet ve stanu (který byl tou dobou už čtyřikrát obrácen naruby). Následoval polospánek v autě, který se vzhledem ke vhodné poloze slunce na obloze a obstojnému proudění vzduchu protáhl do brzkých odpoledních hodin, dále pak již zmíněný „výlet“ s překvapením mimo letiště a k večeru návrat na místo činu. Zpět k utrpení. Vydržel jsem začátek večera a čekání na opening show – díky neschopnosti se nějak rozumně pohybovat po areálu jsem neplánovaně jako jeden z prvních celých setů na festivalu absolvoval vystoupení Drumsound & Bassline Smith na hlavním podiu (pěkně vsedě na dosud ještě vyhřátém betonu ranveje), který musel doslova a do písmene rozsvítit úsměv na rtech každému, kdo přečetl celou post-B4L promluvu do duše DJs od Toma (Pixieho). Únava se na mě už sice podepisovala pořádně, nicméně i tak jsem si nemohl nezapamatovat hitparádu, které zněla z reproduktorů  – Dead Limit, Timewarp VIP, Voodoo People remix a další. Následovala dechberoucí opening show, která byla dle mého zatím tou nejlepší. Upřímně, bál jsem se toho. Zaprvé byla loni laťka nastavena opravdu vysoko, zadruhé hudební doprovod měli letos na starosti Calyx & TeeBee a jejich produkci v posledních letech zrovna dvakrát nefandím. O to příjemněji mě výsledek překvapil, pocitově to konečně všechno zapadlo. Jedinou vadou na kráse byl nesrozumitelně mumlající týpek s pokročilou poruchou jemné motoriky, který se rozhodl obtěžovat můj dámský doprovod…ke svému štěstí (až) na třetí, o dost důraznější, slovní výzvu konečně správně vyhodnotil situaci a rozhodl se odporoučet někam mimo náš safe space. Zpět k tomu hlavnímu, možná to někomu přišlo loni efektnější, pro mě to ale vyhrála souhra narativu, vizualizace a hudebního doprovodu, kdy mi nic nechybělo a naopak mi ani nic nepřišlo navíc či jen tak „pro větší efekt“. Za sebe jen doufám, že stejně jako loni v případě June Miller, se i letos za pár týdnů dočkáme vydání tracků, které byly pro tuto příležitost složeny. Vydržet cokoliv dalšího pro mě bylo nemyslitelné, takže jsem pak po návratu do kempu usínal při ukolébavkách od Andyho C a definitivně mě uspali až Hype s Hazardem. Že bych se ale nějak dobře vyspal…

Někdy lehce po šesté mě probudil zbytek našeho gangu, který na rozdíl ode mě noční program absolvoval a „dojížděl“ při příjemné konverzační afterparty za východu slunce ve stínu za naším autem. Trošku mě, přiznávám, překvapila přítomnost Léni, kterou čekalo zahajování sobotního programu na Port stage, protože když nespíte 30 hodin v kuse, moc dobře se vám přeci jen nehraje. No, a protože na letišti se už od brzkých dopoledních (a pro některé už ranních) hodin spát nedá, pokus o nápravu proběhl prostřednictvím výletu k Jezeru Lhota. Tam jsme strávili několik hodin v příjemném prostředí poblíž vody a hlavně ve stínu, Lenička si zvládla aspoň na hodinu a půl zdřímnout, a osvěženi koupelí v tamní poměrně čisté vodě jsme vyrazili zpět, aby stihla svůj set. To jsme bez větších problému zvládli a Mňau zahrála dost možná nejlepší set, co od ní pamatuju. Dalších několik hodin se v aktuálním klimatu změnilo v boj o přežití, protože najít místo, kde by byl stín a kde by alespoň trochu foukalo, aby člověk neměl pocit, že se buď upeče zaživa, nebo rozteče a udusí, stálo dost úsilí. Nějak jsme to ale doklepali až k sedmé hodině večerní, kdy jsme se definitivně rozhodli, že stejně jako loni zmizíme v průběhu sobotního večera z festivalu po anglicku. Za nádherného západu slunce a úžasné hudební kulisy, která zněla zásluhou BCeeho z hlavního podia, jsme tedy vše pěkně sbalili a naskládali do auta, po pokusu o provizorní hygienu jsme se převlékli do posledních kusů čistého oblečení a vyrazili jsme na tu jedinou věc v programu festivalu, u které jsem si už před x měsíci řekl, že ji musím vidět, i kdyby mě to mělo zabít. Ve finále mě to místo života stálo jen vysušené slzné kanálky na pár měsíců dopředu. Naším posledním navštíveným a protancovaným/prozpívaným/proplakaným vystoupením letošního Let It Rollu totiž bylo to, které trvalo něco málo přes hodinu a měl ho na svědomí Tony Colman & the gang aka London Elektricity Big Band. Nerad někomu mluvím do vkusu či do svědomí, ale tyvole! Pokud jste byli na Let It Rollu, zrovna jste nemuseli hrát na některém z dalších podií a nepřišli jste se podívat alespoň na pár minut, tak byste se nad sebou měli zamyslet. Tohle byl ten moment, tohle bylo to stěžejní vystoupení letošního ročníku festivalu, tohle je ten důvod, proč máme rádi hudbu a taky důvod, proč i tomu nejdokonalejšímu DJ setu bude vždycky něco chybět. Možná jsem moc sentimentální, protože jsem vyrůstal na hudbě, kterou hrají kapely naživo, ale tohle se prostě nedá ničím nahradit. Ten živý prvek, ten risk v podobě možné chyby (jak řekl Sabre na BEC) a následná euforie z toho, když se vše povede bez ní, to je to, co z tohohle vystoupení udělalo jeden z nejvýjimečnějších hudebních zážitků mého života. Stojíš pod podiem, vidíš kapelu o zhruba 20 členech, kde nikdo nehraje druhé housle, každý instrumentalista i vokalista má neoddiskutovatelný podíl na „výsledku“, který se ozývá z reproduktorů…a díky tomu z každého člena vyzařuje neskutečně pozitivní energie a zapálení pro věc. Instrumentální a vokálová sóla, „blbnutí“ na podiu, momenty improvizace. Otočíš se a vidíš stovky lidí, z nichž ani jeden nereflektuje ve svém výrazu cokoliv jiného, negativního, prostě samý úsměv. Do toho se z mikrofonu ozve nesmělé „The city’s beatiful…“ a v tu ránu všechno povolí, směješ se a pláčeš zároveň. Stres, únava, myšlenky, všechno je to pryč, zbývá jen čistá euforie, pocit, že všechno je v pohodě, a je ti celkově krásně. Přesně kvůli tomu je hudba dokonalá, přesně kvůli tomu jsem začal jezdit na koncerty, festivaly, atd., přesně kvůli tomu to miluju a dělám to, co dělám. Jsem neskutečně rád, že jsem si to po určité době mohl zase naplno připomenout a za to speciálně bych tady a teď rád z celého srdce poděkoval LE Big Bandu a celému organizačnímu týmu, který stojí za festivalem Let It Roll, protože na tuhle hodinu svého života budu vzpomínat ještě roky. A protože tenhle zážitek už stejně nešlo překonat (a taky proto, že v pondělí jdeme do práce), bylo načase opustit festival a konečně se zase vyspat ve vlastní posteli. Já si ještě udělal poslední obligátní kolečko po všech podiích, které letos na festivalu byly – zde se sluší dodat, že byl opět znatelný obrovský krok vpřed oproti loňskému roku, ať už co se týče ozvučení či stage designu – během toho jsem se stihl ještě i s pár lidmi rozloučit a lehce po desáté jsme vyrazili vstříc pořádnému spánku, ke kterému jsme také lehce po půlnoci o pár desítek kilometrů a o několik divočáku uprostřed silnice později doputovali.

Závěrem…

Už to nebudu zbytečně protahovat, zopakuju jen velké díky za organizaci BEC a LiRu všem, kteří se na tom jakkoliv podíleli/podílí, děkuju také těm, kteří to se mnou stále absolvují nebo absolvovali, a omlouvám se všem, které jsem letos nestihl potkat, pozdravit, zajít na jejich set (i když to bylo v plánu), nebo se s nimi rozloučit. Koneckonců všichni jsme jen lidi a občas i věci, o které bychom neradi přišli, prostě prospíme/prostojíme ve frontě na vstupu/prošvihneme za volantem v zácpě (v lepším případě). Důležité je si to potom nějak vynahradit, takže nejpozději za rok zase na viděnou na tom největším a pro mě i nejlepším drum & bassovém festivalu, slibuju, že to (a určitě nejen z mé strany) bude lepší 🙂

P.S. pro nedočkavce už jede registrace k zakoupení nejlevnějších vstupenek na příští ročník:  smarturl.it/LiR2018early

Photo credit: Jakub Doležal

Drum & bassový nadšenec a DJ, který ani po letech neztratil chuť tu a tam napsat pár řádků o hudbě, která mu změnila život :)
  • Daniela

    Díky za připomenutí LIR 2011, kde byly mikrotenové sáčky v botách fakt velkým hitem 😀